Have you visited the Jan Žižka monument yet?
Reči lišene govornika izranjaju iz magle koja od Praga pravi taoca. Nekoliko koraka kasnije, dvoje ljudi objašnjava prolaznici da, iako nastanjeni u kvartu s velikim turističkim potencijalima, nisu turisti. U ovom gradu čak i njegovi stanovnici povremeno preuzmu ulogu dobro obaveštenog istraživača, odabirući da svako malo i sami provedu makar jedan bezbrižan dan u najlepšoj miteleuropskoj prestonici. U govoru različitih ljudi grad u kom par nedelja živim simulaciju nekog tuđeg života meandrira među raznovrsnim izmišljenim konceptima Evrope. Po potrebi mi se objašnjava da sam trenutno u srcu, u žili kucavici, u prapočetku, na izvoru, u središtu, u centru, da sam, zapravo, tamo gde idući s istoka počinje Zapad, da sam u centralnoj tački Srednje Evrope, tog možda apstraktnog, ali svakako ključnog prostora književne misli savremenog doba. Zaključujem: svuda sam, osim na Istoku. Istok ću lako prepoznati. Na Istoku su varvari koji puše po kafanama, pojašnjavaju.
Na krovu kuće koja štrči preko ulice, kao figurice od plastelina svakog jutra izvajani ustaju radnici, monteri optičke mreže, čistači oluka, zidari – ne uspevam da utvrdim. S prozora posmatram kako danima stoje zagledani u istu tačku, ruke najpre drže na bokovima, onda na vratu, licu, na temenu, češaju se s kapom u šaci, začuđeni pred životima koje gledaju kroz mali otvor u krovu. Negde pred mrak poslovođa sa sobom dovede majstore za novu smenu, najuri dotadašnje tutnuvši im nekoliko kovanica u dlan, uključi rasvetu koja baca zlatne snopove baš na otvor kao na zdenac, podvikne ,,ne gledaj, krpi!”, i majstori izvršavaju, tek povremeno bacivši pogled na ljude koji u dnevnoj sobi ispod vode svoj nezavisni život, osećaju kako ih obasjava sunce, kako im telo ispunjava neuprljana toplina koja se s neba izliva na njihovu svakodnevicu kao bog.
U delu Evrope koji sebe naziva Zapadom, u delu koji zapadnije nazivaju pragom Istoka, krenuo sam u lov na slavuje i ostale ćaskače, da odagnam dosadu uhodane svakodnevice, da se kao turista s dodatnim privilegijama i viškom slobodnog vremena duže od očekivanog zagledam u dušu slovenske braće, onih koji su ipak u Evropi, onih koji su prigrlili progres, onih koji su za nas pojam. Na dve nedelje potpuno zaboravljam da smo svi mi – mladi, perspektivni evropski autori – većinom volonteri mediokritetske prepisivačke službe s natprosečnim osećajem za slaganje glagola sa sinonimima i raspoređivanje enklitika. Prve dane retko provodim pišući. Umesto toga šetam po obodu turističkog jezgra grada izbegavajući gužvu. Po picerijama, smouk i seks šopovima vise ukrajinske zastave. Sva naša srca empatično pulsiraju kao jedno pred prizorima solidarnosti. Pred jednom u mnoštvu zgrada koje bi mogle postati muzej uveravam se da ovde zaista vladaju zakoni ravnopravnosti – ukrajinske izbeglice se od čađi ne razlikuju od Sirijaca, Somalijaca, Avganaca, i zaista, u njima nema ničeg različitog – svi kao jedan glancaju pozlatu na kopijama drevnih spomenika, kopaju rupe u filigranskim trotoarima Evrope u koje bešumno uskoče kada se vrata dabldekera s britanskim turistima koji je upravo stao otvore uz šištanje.
Decenijama, širom slobodarske i slobodoljubive Evrope, ledeni tenkovi spavaju nepomični, preobraženi u atomska skloništa, spomenike naše sigurnosti, velelepne fontane i kulturna dobra, postamente na skulpturama velikana iz prošlosti. Istorija ih pred nama iznova otapa. Ispijena dosadom i odsustvom velikih priča koje bi objavila u svom almanahu, istorija se gleda u ogledalu i besna, usedela, trže rukave, prstima vrti po rupama u pantalonama, provlači pesnice kroz petu na čarapi i onda plače kako je gola, kako joj je hladno, kako joj treba neko da je pokrije.
Tenkovska grla škripe u varvarskim zemljama. Njihovi vremešni zglobovi podmazani su znojem najmljene vojske i zadihanim hodom uzdrhtalih prolaznika u koje iz predostrožnosti svaki put valja naciljati. „Tenkovi su tu da prepeglaju mrtve, da se vojska ne muči zakopavanjem tela. Gusenice su ogavne i smrde, ne pipajte ih”, govore deci koja prilaze u pauzama granatiranja i spuštaju pamučne dlanove na tople cevi. Štipaju ih za obraze i koriste se retkim rečima ohrabrenja kojima te nauče pre nego pripucaš u bratskoj, ali nedvojbeno stranoj zemlji – „doći će jednom vaše vreme, i vi ćete ovako jednog dana”.
Bojeve glave crvène od napora. Mnogo je prstiju na njihovom čelu i svaki bi da počeša drugi ćošak temena. Besne, bojeve glave putuju kroz cevi, rotiraju se oko svoje ose do usijanja, izlaze uz prasak i konfete u stratosferu; mali dečiji vatrometi, gomila konfeta namenjena proslavi dana patnje za slobodu i demokratiju. Na Venceslavovom trgu je gomila mladih ljudi koji na reverima nose značke ukrštene češke i zastave Evropske unije. Na trgu je muzika, velika bina sa plavo-žutom dekoracijom i tranparent: Putin hands off Ukraine!. Tako je kod nas, u miroljubivoj, ratom nezahvaćenoj Evropi u kojoj su tenkovi umetničke instalacije, predmeti kulture sećanja. Na najbliskijem istoku, među varvarima, granatiranje odnosi živote. Neka ostane zabeleženo – gnušamo se svih učesnika u ratu. Ipak, iz predostrožnosti biramo stranu. Bezumna su vremena u kojima živimo. Rat je nemilosrdan, a metak milostiv, kažu varvari u intervjuu evropskom medijskom konzorcijumu. „Metak ne uzme puno, samo protrči kroz telo kao velika hladnoća, otvori sebi put na leđima nazad u slobodu, u lutanje”. Lov se nastavlja.
Pod prozorima varvara jutros peva falanga. Iz uvežbanog višeglasja i zaobljenih usana vojnika klija omamljujuća melodija koja ih miluje po vratu. Osećaju njen jezik na potiljku dok buši malu rupu u lobanji koju su stisnuli kao pesnicu, ali to nije dovoljno. Oslobođeni hodaju gradom, sudaraju se s ljudima, kroz neke prolaze, u nekima ostanu dugo kao strah pošto im u očima primete spokoj. Izgube moć govora, sposobnost upozoravanja, jer sad konačno nema nijednog razloga za ostanak. U mirnodopskim planinama dezerteri su istrebljena vrsta o kojoj se uči iz udžbenika. Njihove kosmate, nesvakidašnje prilike nacrtane veštom rukom ilustratora bude kratkotrajno divljenje dece u klupama, ipak, znanje o njihovoj vrsti suvišno je te se naglo zaboravlja. S obronaka mirnodopskih planina pruža se pogled na zavađeno podnožje, na usijanu kotlinu i pustu ravnicu. „Ovo nije moj rat”, govore varvari, dok se njihov grad topi u prašini.
Civilizacija ne sme ostati slepa pred tim čoporom zveri koje po noći rastržu sve što pred njima hoda i zato mi koristimo svoje resurse, svoju visoku poziciju jer svakom ratu treba kontrolor, posmatrač, čovek s pištaljkom koji će sve male i podle pokušaje kad se nagomilaju pretočiti u jedan odsečni kontrafaul, dodeliti loptu protivniku koji će ciljati iz kaznenog udarca – „hajde sad malo on…”. Ovo je i naš rat, jer ne radi se ovde o sukobu dve zemlje, ni dva naroda, ni dve države. Ovo je rat evropske i antievropske težnje. Ovo je napad primitivnih na potlačene. Ovo je specijalna vojna operacija, intervencija protiv nacizma. Ovo je odupiranje intervenisanju fašista. I dok se udobno smeštaš u nisku stolicu na najvišem vrhu domovine, pištaljka obešena oko vrata biva potpomognuta durbinom koji se izvlači u beskonačnost, da ti ništa ne promakne, da zakrvljeno oko dospe do najsitnijeg detalja koje se pred pravednikom želi sakriti. Onda iz sve snage duneš. Saspeš dah u plastičnu trubicu koja zapara uši i sve zaledi. Kao po komandi, sleđeni varvari podižu pogled do tvoje stolice očekujući odluku, a ti zacenjen jedva izgovoriš – „samo isprobavam, nastavi dalje”. Posle napornog dana u stolici, odlaziš u topli dom sa čijeg plafona ponekad sleti pahulja u tanjir. Začuđen podigneš pogled ka krovu, ali otud dopire samo zaslepljujuća svetlost od koje trnu očni kapci pa brzo vratiš pogled nazad i pričvrstiš ga za komad patke sa slatkim kupusom u tanjiru.
Da li ste posetili spomenik Janu Žiški? Znate, ako biste u njegovo teme zaboli vrh džinovskog šestara i opisali kružnicu oko Evrope, jasno biste videli da stojite u središnjoj evropskoj prestonici, a to, priznaćete, nije mala stvar. To ipak, složićete se, govori nešto o prirodi ljudi koji su iz ovog tla iznikli. Budno oko naših sinova bdi na granici, zagledano u masna varvarska temena i stražari, čuva naš patnjom zasluženi mir, pristojne ljude, njihove gradove, trgove i zidine na istorijskim tvrđavama koje se kupaju u blicevima. Pa ovde se nekad prostiralo Rimsko carstvo, zaboga! Takav ne sme biti izjednačen s varvarinom. Takav je, ipak, stvoren za bolje. Složićete se. Zar ne?
Na kraju dana u krevet odlazim s najvećim varvarinom kojeg ću ikada upoznati. Bez pasoša, vize, mimo carinske kontrole, on svako jutro prelazi hiljade kilometara preko svih granica civilizacije koje smo postavili, preskače zidine gradske panorame u čijem se podnožju gomilaju tela onih koji bi da prodru u našu sigurnost, puzi preko bodljikave žice, najliberalniji među nama – onaj koji se useli u čoveka ne pitajući za rasu, veru i naciju – mojim očima gleda kako mu dve šake svako jutro vade krmelje iz očiju, skidaju mrene koje je san za sobom ostavio i vidi jasno u ogledalu: skladnog lica ovog Rimljanina nema bez njegovih očiju.
Have you visited the Jan Žižka monument yet?
Z mlhy, co pevně drží Prahu v zajetí, se vynořují slova odpoutaná od mluvčích. O pár kroků později vysvětluje dvojice kolemjdoucí ženě, že ačkoli pobývají ve čtvrti s velkým turistickým potenciálem, nejsou turisté. V tomhle městě na sebe dokonce i jeho obyvatelé berou roli dobře informovaného průzkumníka, aby čas od času strávili alespoň jeden bezstarostný den v té nejlepší středoevropské metropoli. V rozhovorech různých lidí si město, ve kterém pár týdnů prožívám simulaci cizího života, meandruje mezi různorodými teoretickými koncepty Evropy. Dle potřeby mi vysvětlují, že jsem právě v srdci, tepně, prvopočátku, prameni, středu, centru, jsem vlastně tam, kde ve směru z Východu začíná Západ. A že jsem v centrálním bodu střední Evropy, dost možná abstraktním, ale zcela jistě klíčovém prostoru literárního povědomí současnosti. Z toho si pro sebe vyvozuji: jsem všude, jen ne na Východě. Ten poznám snadno. Na Východě jsou barbaři, co kouří v kavárnách, vysvětlují mi.
Na střeše domu, co se tyčí přes ulici, se každého rána jako figurky z plastelíny zhmotňují dělníci, montéři optických sítí a kominíci. Jestli jsou mezi nimi i zedníci, odhadnout nedovedu. Pozoruju je z okna, jak celé dny postávají s pohledy upřenými do jednoho bodu. Ruce mají zprvu jen tak v bocích, pak je posunou do zátylku, potom jimi zamyšleně přejíždí po bradě. Nakonec se s čepicí v ruce drbou na temeni, v posvátném úžasu nad životy těch, které pozorují skrz nevelký otvor ve střeše. Krátce před setměním přivádí stavbyvedoucí novou směnu. Těm z předchozí vrazí do dlaní pár mincí a rozežene je. Pak zapne osvětlení, které na otvor vrhá snopy zlatavých paprsků úplně jako svatozář. Zavelí „Co čumíš, makej!“, a dělníci poslechnou, jen občas očkem hodí po lidech, kteří si v obýváku pod nimi žijí své životy. A mají pocit, že je ozařuje slunce, jak jejich těla nabíjí nezašpiněné teplo, co se z nebe jako pánbůh rozlévá na jejich každodennost.
V této části Evropy, která sama sebe nazývá Západem, v tomto místě, které je více na západ považováno za práh Východu, jsem ve snaze zahnat nudu z rozvleklé každodennosti vyrazil lovit slavíky a ostatní ranní ptáčata. To proto, abych mohl jako turista obdařený mimořádnými privilegii a nadměrným množstvím volného času nahlédnout do duše slovanských bratrů. Těch, co jsou přece jen v Evropě. Těch, kteří přijali pokrok. Těch, kteří jsou pro nás pojmem. Na dva týdny vypouštím z hlavy, že my všichni – mladí, perspektivní evropští autoři – jsme povětšinou dobrovolníci a průměrní opisovači s mimořádně vyvinutým citem pro párování sloves se synonymy a rozmisťování enklitik. Psaní se první dny věnuji jen zřídka. Místo toho se procházím po obvodu turistického centra, abych unikl davům. Na pizzeriích, trafikách a sex shopech visí ukrajinské vlajky a naše empatická srdce pulzují jako jedno před těmito obrazy solidárnosti. Před jednou z mnoha budov odhaduji, že jde o muzeum, a utvrzuji se v tom, že tady opravdu vládnou zákony rovnoprávnosti. Snad kromě míry snědosti se ukrajinští uprchlíci nijak neliší od Syřanů, Somálců a Afghánců. Není mezi nimi rozdíl, když jako jeden muž leští zlacení na kopiích starobylých památníků a kopou díry do filigránu chodníků Evropy. A nehlučně se do nich vnoří, jakmile se vedle ozve zaskřípění právě otevíraných dveří double-deckeru s britskými turisty.
Dřímou tu celá desetiletí. Po celé svobodomyslné a svobodymilovné Evropě stojí zamrzlé tanky. Bez pohnutí. Proměněné v atomové kryty, pomníky naší jistoty. Ve velkolepé vodotrysky a kulturní statky či piedestaly sousoší velikánů minulosti. Hle, historie se před námi zase jednou rozpouští. Otrávená čekáním v koutě, vyčerpaná nudou a absencí velkých příběhů, které by mohla otisknout ve svém almanachu, zlostně pozoruje svůj odraz v zrcadle. Zuřivě si rve rukávy, prsty zlostně rejdí v dírách u kalhot, sevřenou pěstí protrhává patu na ponožce. A potom usedavě lamentuje, jaká že je holá, jaká že je jí zima a jak hledá někoho, kdo by ji přikryl.
Už skřípou hlavně tanků v barbarských zemích. Jejich letité klouby jsou promazány potem žoldáků a dýchavičnými pohyby roztřesených kolemjdoucích, na které musíme z obezřetnosti nepřetržitě cílit. „Tanky jsou tu od toho, aby přežehlily mrtvé a aby se armáda nemusela trápit zakopáváním těl. Housenky jsou nechutné a zapáchají, nedotýkejte se jich,“ říkají dětem, které přistupují v pauzách mezi granátovými útoky a pokládají své hebké dlaně na teplé hlavně kanónů. Štípou je do tváří a používají k tomu ta vzácná slova povzbuzení, která tě naučí krátce před tím, než zahájíš střelbu v bratrské, ale bezpochyby cizí zemi; „I váš čas jednou přijde. Jednoho dne budete dělat to samé.“
Bojové hlavně se rozžhavily. Dotýká se jich mnoho prstů. Každý by chtěl poškrábat cizí koutek temene. Projektily zuřivě putují kanónem. Rotují kolem své osy do vyleštění a za doprovodu konfet vyletí s prásknutím do stratosféry. Ve městě jsou malé dětské ohňostroje a hromady konfet určené na oslavy dne boje za svobodu a demokracii. Na Václavském náměstí postává spousta mladých lidí, kteří mají na klopách odznáčky se zkříženými vlajkami Česka a Evropské unie. Na náměstí je i hudba, velká tribuna s modro-žlutou dekorací a transparent: Putin hands off Ukraine! Takhle se máme u nás, v mírumilovné, válkou nepoznamenané Evropě. Zatímco na nejbližším Východě, mezi barbary, bere dělostřelecká palba životy, tady jsou tanky jen umělecké instalace, které utvářejí kulturní paměť. Ať zůstane v zápisu – všichni účastníci války jsou nám odporní. Doba, v níž žijeme, je šílená. „Válka je nemilosrdná, ale náboj, ten je milosrdný,“ říkají barbaři v rozhovoru pro evropské mediální konsorcium. „Náboj si toho moc nevezme, tělem projede jako mrazivý chlad a otevře cestu na zádech. Je volný a putuje dál.“ Lov pokračuje.
Pod okny barbarů dnes ráno zpívá falanga. Secvičený vícehlas linoucí se ze zaoblených úst vojáků je omamně laská po krku. A zatímco na zátylku cítí její jazyk, dostává se jim do hlavy. Brání se, seč můžou, ale to nestačí. Osvobození chodí městem a narážejí do lidí. Skrze některé projdou, v některých ulpí, dlouze jako strach. V jejich očích lze totiž uzřít smrt. Ztratí schopnost mluvit, schopnost rozpoznávat, protože teď už není jeden jediný důvod zůstat. V mírotvorných výšinách jsou dezertéři ohrožený druh, píše se o nich v učebnicích. Nevšedně zpustlé poměry zachycené rukou ilustrátora budí nakrátko u dětí v lavicích údiv, ale vědomosti o tomhle živočišném druhu jsou zbytečné. Jsou hned zapomenuty. Ze strání mírotvorných výšin se nám skýtá pohled na znesvářená úpatí, na žhnoucí kotlinu a pustou rovinku. „Tohle není moje válka,“ říkají barbaři, zatímco se jejich město utápí v prachu.
Civilizace nesmí zůstat slepá před tou smečkou zvířat, která po nocích rozsápe vše, co má před sebou. Právě proto využíváme své zdroje a klíčové postavení. Protože každá válka musí mít svého kontrolora, pozorovatele, člověka s píšťalkou, který sleduje všechny ty malé a podlé pokusy, a když se nahromadí, spočítá jim je do jednoho odvetného faulu. Se slovy: „A teď zase chvíli on…“ pošle míč protivníkovi, který bude mířit z pokutového kopu. Tohle je i naše válka, protože tohle není střet dvou zemí ani dvou národů a ani dvou států. Tohle je válka evropské a protievropské inklinace. Tohle je útok primitivů na utiskované. Tohle je speciální vojenská operace, intervence proti fašismu. Tohle je odpor proti intervenci fašistů. A zatímco se pohodlně usazuješ na nízkou židli na nejvyšším vršku svojí vlasti, té píšťalce pověšené kolem krku se musí pomoct dalekohledem, který se roztahuje do nekonečna, aby mu nic neuniklo. Zkrvavené oko dohlédne na nejmenší detail, který se touží skrýt před spravedlností. A ty pak z plných plic foukneš. Vtěsnáš dech do plastové trubice, která zapařuje uši a všechno ojíní. Jako na povel zdvihnou sledovaní barbaři pohled k tvé židli a čekají na verdikt. A ty, celý rozhozený, ze sebe sotva dostaneš: „Promiňte, já se jen dívám, pokračujte dál.“ Po namáhavém dni na židli odcházíš do vyhřátého domova, kde ti občas ze stropu přistane do talíře vločka. Užasle zvedneš pohled vzhůru, ale odtud se line oslepující záře, ze které ti trnou víčka. Tak rychle vrátíš pohled zpět a přilepíš ho na talíř. Na kus kachny se zelím.
A u pomníku Jana Žižky jste byl? A jestlipak víte, že kdybyste mu do temene zapíchl obří kružítko a hrotem opsal kružnici kolem Evropy, poznal byste, že stojíte v centrální evropské metropoli?! Jistě sám uznáte, že to není tak úplně zanedbatelná věc. Přece jen, a snad se mnou budete souhlasit, to něco vypovídá o podstatě nás, kteří jsme vzešli z téhle půdy. Bdělé oko našich synů dlí na hranicích. Je upřené na mastná barbarská temena a hlídá. Střeží mír vykoupený naším utrpením. Střeží poctivé lidi a jejich města a náměstí a hradby historických pevností, co se koupou v záblescích fotoaparátů. Vždyť tady se kdysi rozprostírala Římská říše, proboha! Tohle přeci nemůže jen tak splynout s barbary. Tohle bylo stvořeno pro něco lepšího. S tím nemůžete než souhlasit!
Ke konci dne uléhám na lůžko s tím největším barbarem, jakého kdy poznám. S tím, který každé ráno překoná tisíce kilometrů bez pasu, bez platného víza, bez toho, aby prošel celní kontrolou. Přes hranice naší civilizace, které jsme si vybudovali. Překračuje hradby městského panoramatu, pod nimiž se hromadí těla těch, kteří by se chtěli prodrat do naší jistoty. Podlézt ostnatý drát. Ten nejliberálnější z nás – ten, který se nastěhuje do člověka, aniž by se ptal na jeho rasu, víru či národnost – se každé ráno dívá mýma očima. Jak mu dvě ruce odstraňují z očí ospalky a snímají zakalení, které po sobě zanechal sen. A v zrcadle vidí jasně: bez očí přichází tento Říman o svou tvář.
Ze srbštiny přeložila Dajana Vasiljevićová
