Na Karlovom mostu je 30 kipova. U podnožju spomenika sv. Ivanu Nepomuku izlizani su i sjaje reljefi psa i sluškinje. Tu je poprilična gužva, ljudi zastaju i fotografiraju se gladeći spomenute likove. Isto sam učinila i ja, samo bez fotografije. Podragala sam psa i sluškinjinu ulaštenu pregaču ne znajući što to znači. Poslije sam saznala da je na tom mjestu običaj dodirnuti most te da će to donijeti sreću posjetitelju i osigurati mu povratak u grad.

Kip sv. Ljudmile nalazi se točno nasuprot Ivanu Nepomuku i zato prolazi gotovo nezapaženo. U Ljudmilu se najrjeđe gleda, pa ipak, oni koji joj uhvate pogled odmah otkrivaju začuđujući učinak legendarnih praških skulptura.

Otkako su njezin živi, mesnati, borbeni lik pretvorili u kip od pješčenjaka, Ljudmila se dosađivala. Da se barem mogla kome nasmiješiti ili trepnuti i tako se, nakratko, nasladiti nečijim čuđenjem. No, svi su bili okrenuti Ivanu, zaokupljeni maženjem brončanog psa, a galama koju su stvarale njihove želje ispunjavala ju je malodušnošću.

U novim me gradovima uvijek prati ista misao - što je stvarnost i postoji li sve ovo i kad ja nisam tu? Čega su siti svi ti pusti zidovi i je li možda sve kulisa za autentičan godišnji odmor?

Ljudmila živi svoj kameni život u strogoj tajnosti. Onoga dana kad sam stigla u grad, jedna je žena bujnih kovrča, dubokih podočnjaka i paučinaste sjene među rebrima podigla pogled s mobitela i kapcima samo nakratko zahvatila Ljudmilin kip. Na trenutak se osvrnula, zagladila svoj žuti kaput, pretanak za zimsko doba i pohitala naprijed. Sljedeći slučajni posjetitelj bio je muškarac srednjih godina, čovjek rijetke kose i hrapavog glasa. Dogegao se do spomenutog lika, promotrio red pred Ivanom Nepomukom, dahnuo u svoj kaki-smeđi šal i zagledao se u Ljudmilu. Njegov je pogled trajao znatno duže od ženina. Ljudmila mu je u očima mogla nazrijeti zaprepaštenje. Geganje je zamijenio brzim korakom kad se uputio pronaći žuti kaput. Njegova dotad liša kosa do kraja mosta već se ispunila kovrčama, a podočnjaci su mu nabubrili. Osjećajući kako mu se tama kovitla po prsima, odmotao je šal i dao ga prodavaču izleta prerušenom u mornara.

Ponekad bi prošli tjedni, pa i mjeseci, a da u Ljudmilu nitko ne bi pogledao. U tim je razdobljima u mislila laštila i njegovala lik prethodne osobe. Često je maštala o tome da je pokretna ili da je bar slavni Ivan pokretan, pa da ga može poslati po ljude koji su je pogledali, po ljude koji su nakon susreta s njom postali drugi ljudi. Željela je vidjeti kako to izgleda, kako se ponaša i živi njezina šala.

Nakon čovjeka sa kaki-šalom pogledala ju je mlada djevojka, slastičarka u lokalu u blizini mosta. Čula joj je i ime, Magi. Bila je s prijateljicom i pogled joj je s prijateljičine vunene kape slučajno prešao na Ljudmilin kip. Magi će se strahovito izmijeniti, toliko da je Ljudmila skoro požalila i obustavila svoj hir. Čula ju je kako govori prijateljici da se moraju vratiti, kaki-šal ostao joj je u lokalu.

Sva su mjesta na koja dođemo već razgažena. Polaganim i lijenim, ali i koracima žurbe, kašnjenja. Nekada i dubokim stopama tuge ili natapkana lakim, zaigranim otiscima bezbrižnosti. Svako mjesto za nas nešto glumi.

Na jednom turističkom razgledavanju rudnika soli u Poljskoj vodič nam je za drugu skupinu turista, onu koja je bila na odlasku, rekao da se oni sada pretvaraju da su turisti, a da su zapravo tu dolje zatočeni i sada tu žive. Svih se dvadeset ljudi u mojoj grupi grohotom nasmijalo. Od tada su prošle četiri godine, a ja se od svega što sam vidjela najbolje sjećam te rečenice i svoje misli koja ju je slijedila: Što ako stvarno jesu?

U berlinskoj palači Charlottenburg postoji nekoliko tajnih vrata koja vode u isto tako tajne prolaze. Jedva su primjetna, obložena su istim zidnim tapetama kao i ostatak prostorije i otkriće prvih takvih vrata navelo me na opreznije proučavanje ostalih prostorija. Tajni prolazi, tuneli, rudnici, skrivena stubišta, sve me to oduvijek čak djetinjasto zanosilo. Željela sam taknuti vrata, provući se kraj starinskog divana i unatoč upozorenju audio-vodiča pogurati otvor i zaviriti iza. Kao i onim izmišljenim ljudima koje je stigla osveta Ljudmiline osamljenosti, jedan slučajan pogled uništio je sve. Na sredini zida, razbijajući bogat uzorak zidnih tapeta, stajala je utičnica. Utičnica u baroknoj palači.

Odmah mi se vratio osjećaj da je preko svega navučena zidna tapeta. Da je, gdje god se okrenemo samo kulisa. Da tapetu razvlačimo preko svega, a mali znakovi, poput utičnice, odaju ono što je skriveno.

Ujutro, 20. 11. 2022. u Pragu je padao snijeg. Istog tog jutra ušla sam na spomen mjesto praške alkemije. Na samom ulazu, u prostoriji iz koje vrata skrivena u ormaru s knjigama vode ka tajnom stubištu, svod je oslikan freskama koje prikazuju četiri elementa – krugovi unutar kojih je simbol malog metalnog sunca. U sredini prostorije visi luster na kojem tri glave s rogovima okružuju ponovo isti simbol sunca.

Potom se otvaraju skrivena vrata koja vode prema tajnom stubištu u podzemne prostorije. Te su prostorije otkrivene tek 2002. godine zbog poplava koje su se dogodile i zaključeno je da je tu bio laboratorij alkemičara kralja Rudolfa II.

Vjeruje se da je kralj imao oko 20 alkemičara, a među najpoznatijima su Edward Kelley i liječnik Tadeaš Hajek.

Na jednom mjestu u zidu nađen je i sef u kojem su bile originalne alkemičarske bočice od stakla koje su sami izradili, recepti za razne napitke i jedna zapečaćena bočica s tekućinom. Na bočici je pisalo da se radi o eliksiru života i do danas nije otvorena.

Alkemičari su se uglavnom služili latinskim jezikom i pretpostavlja se da su se kretali kroz neke od podzemnih hodnika. Jedan od hodnika vodi prema Astronomskom satu, a drugi prema Praškom dvorcu.

U jedinoj smo prostoriji odakle je alkemičarima, a tako i nama, dolazio zrak. Vodič kaže da se ispod nalazi još podruma, ali oni su poplavljeni. U pozadini se čuje blago šištanje, kao da svako malo čajnik pušta paru. Jedan čovjek iz grupe upita što je to što se neprestano čuje. Vodič mu odgovara: „Mp 3 player“, a ja odmah ponovno vidim utičnicu u Berlinu, ljude u rudniku u Poljskoj, sitnice koje treba uočiti, a onda ih snažno povući kao patent da se tapete poderu i da se prikaže stvarnost.

Sve oko nas je svijet prema nama, a ne mi prema svijetu. U Pragu sam imala vremena promatrati, vidjeti da na sve, na svaki spomenik, svaku bistu, svaku kupolu moramo obavezno staviti svoj lik. Koja je svrha fotografije Astronomskog sata ako mi nismo na njoj? Zato sam Ljudmili smislila moć. Što o nama misle ti kipovi oko kojih se namještamo, reljefi koje dragamo pa zaželimo, fontane u koje bacamo novčiće da nam se ostvare želje, zidovi na koje zataknemo svoje poruke, mostovi na koje zaključavamo katance?

Na dan povratka bila sam nervozna. Trebala sam presjedati iz podzemne u bus, a potom još promijeniti četiri aerodroma da bih stigla u Split. Željela sam preskočiti put i samo se stvoriti doma. Putem od apartmana do aerodroma, na izlazu iz podzemne, lift mi je pridržala jedna djevojčica. Sigurna sam da nema više od 10 godina. Zaigrano se vrpoljila i, kad je izašla iz lifta, poželjela mi je ugodan dan. Niti desetak minuta nakon toga, ponovno sam je ugledala na autobusnoj stanici. Zatrčala se prema meni i vikala: „It's me!“

Kad sam joj se nasmiješila i rekla joj da je se sjećam, obavijestila me da sam na krivoj strani i da autobus za aerodrom staje nasuprot. Pozdravile smo se, još sam se jednom osvrnula da je vidim kako ulazi u svoj bus, a potom ubrzala na suprotnu stranu.

Iz Praga do Splita promijenila sam tri aviona. U čekaonicama sam pretresla doživljaje prethodnih tjedana. Nije dobro stvoriti se s mjesta na drugo mjesto i preskočiti put. Trebamo sami sebi prepričati kako nam je bilo, oprostiti se od one osobe koja smo bili na nepoznatom. Sjetila sam se i djevojčice. Premlada je da bi lutala sama. Zašto bi mi se obratila u liftu, nikad me prije nije vidjela?

Sljedeće što sam pomislila jest da djevojčica nije bila stvarna. Možda sam je samo ja vidjela,  a drugi ne. Pokušavam se sjetiti je li nas netko vidio dok smo razgovarale na stanici. Je li netko obratio pažnju na nas, osobito na nju?

Zaključujem da je to ionako nevažno. Njezina zaigranost i sloboda bili su sjajan pozdrav na odlasku iz grada.

Zauzeta sluškinjom i psom, a potom i gužvom koja se stvorila oko kipa Ivana Nepomuka, nisam uhvatila Ljudmilin pogled. Nije ni trebalo, svejedno sam se promijenila.

Na Karlově mostě stojí třicítka soch. Z podstavce pomníku sv. Jana Nepomuckého svítí do lesku ohmatané reliéfy psa a služky. Kolem je tlačenice, lidé postávají a fotí se, jak hladí tyhle figury. Udělala jsem to samé, jen bez snímku. Rukou jsem polaskala psa a prsty přejela služčinu vycíděnou zástěru, aniž bych věděla, jaký to má význam. Až pak jsem zjistila, že dotknout se mostu v tom místě je rituál, který má návštěvníkovi zaručit štěstí a návrat do města.

Socha sv. Ludmily stojí přímo naproti Janu Nepomuckému, a proto ji lidé míjejí bez povšimnutí. Na Ludmilu lidé pohlíží zřídka, ale ti, kteří přeci jen zachytí její pohled, rázem pocítí podivuhodnou moc legendárních pražských soch.

Od chvíle, kdy její živoucí, plnokrevnou, bojovnou figuru proměnili v pískovec, se Ludmila nudila. Kdyby se alespoň jedenkrát mohla na někoho pousmát nebo mrknout, jen tak se na okamžik pokochat něčím úžasem. Jenže všichni byli otočení směrem k Janovi, zaneprázdnění mazlením se s bronzovým psem, a ten rachot z jejich přání ji naplňoval trudomyslností.

V nových městech mě vždycky pronásleduje tatáž myšlenka – co je skutečnost, a existuje to všechno kolem, i když tu nejsem? Co plní všechny pusté zdi? A není náhodou to všechno jen pouhá kulisa autentické dovolené?

Ludmila žije svůj kamenný život v přísném utajení. Toho dne, kdy jsem dorazila do města, žena se záplavou hustých kudrn, výraznými váčky pod očima a pavučinově se rozbíhající sítí vrásek zvedla pohled od svého mobilního telefonu a letmo zachytila Ludmilinu sochu. Na okamžik se zarazila, uhladila si svůj do zimy poněkud tenký žlutý kabát a kvapně vyrazila vpřed. Další náhodný kolemjdoucí byl muž středních let s řídnoucími vlasy a chraplavým hlasem. Dokolébal se ke zmíněné soše, pohledem přejel frontu před Janem Nepomuckým, dýchl do své šály khaki hnědé barvy a zadíval se na Ludmilu. Jeho pohled byl znatelně delší než ženin. V jeho očích Ludmila spatřila hrůzu. Jeho kolébání nahradil rychlý krok, to když se vydal hledat žlutý kabát. Během cesty na konec mostu nahradily jeho do nynějška řídké vlasy husté kadeře a pod očima mu nabobtnaly váčky. Když pocítil, jak mu v prsou zavířila temnota, odmotal si šálu a dal ji prodejci vyhlídkových plaveb v kostýmu námořníka.

Byly to celé týdny, poté i měsíce, co se na Ludmilu nikdo nepodíval. V těch obdobích si ve vzpomínkách hýčkala a pulírovala podobu té předchozí osoby. Často snila o tom, jak se může hýbat, nebo že se může hýbat slavný Jan, a ona ho posílá za lidmi, co se na ni podívali. Za lidmi, ze kterých se po setkání s ní stali jiní lidé. Toužila vidět, jak vypadá, jak se chová a jak si žije ten její žertík.

Po muži se šálou se na ni podívala mladá dívka, cukrářka v lokálu poblíž mostu. Zaslechla i její jméno, Magi. Byla s kamarádkou a její pohled jen náhodou přeskočil z kamarádčiny vlněné čepice na Ludmilinu sochu. Magi se tak strašlivě promění, až to Ludmilu zamrzelo, a skoro se svým vrtochem přestala. Slyšela ji, jak povídá kamarádce, musíme se vrátit, nechala jsem v lokálu svoji khaki šálu.

Všechna místa, na která vstupujeme, jsou již prošlapaná. Kroky pozvolnými a línými, ale i kvapnými či liknavými. Tu hlubokými stopami zármutku, tu lehounkým cupitáním, tím hravým obtiskem bezstarostnosti. Každé místo něco skrývá.

Na jedné exkurzi v solných dolech v Polsku nám průvodce řekl, že druhá skupina turistů, co je právě na odchodu, se jako turisté jen tváří. Že ve skutečnosti jsou to zajatci, co žijí v dole. Na to se všech dvacet osob v mojí skupině halasně rozesmálo. Budou to už čtyři roky, ale já si pořád ze všeho nejvíc pamatuji tu větu, a myšlenku, která mě pak napadla. A co když jsou to opravdu zajatci?

V berlínském paláci Charlottenburg existuje několik tajných dveří, které vedou do stejně tajných chodeb. Jsou sotva viditelné, překryté stejnou tapetou jako zbytek místnosti. Odhalení prvních takových dveří mě přimělo k pozornějšímu zkoumání ostatních prostor. Tajné průchody, tunely, doly, skrytá schodiště, to všechno mě až dětinsky fascinovalo. Zatoužila jsem se těch dveří dotknout, protáhnout se kolem starodávného divanu, a i přes varování v audio průvodci zatlačit na otvor a nahlédnout za něj. Stejně jako u vymyšlených osob, které potkala Ludmilina pomsta za její osamělost, mi stačil jeden náhodný pohled. Všechno zničil. Tam, uprostřed zdi byla zásuvka, co rozbíjela bohatý vzorek nástěnných tapet. Zásuvka v barokním paláci.

Hned se mi vrátil pocit, jako by přes všechno kolem byla natažená tapeta. Pocit, že kamkoliv se podíváme, jsou jen kulisy. Že tapetu lepíme přes všechno, a pouze malé znaky, jako ty zásuvky, odhalují to, co je skryto.

Ráno 20. 11. 2022 padal v Praze sníh. Téhož rána jsem vešla do pražského Muzea alchymistů a mágů staré Prahy. Hned u vchodu, v prostorách, ze kterých vedou dveře k tajnému schodišti ukryté ve skříni s knihami, je klenba pokrytá freskami, které zobrazují čtyři živly – kruhy, v nichž je ukryt symbol malého kovového slunce. Uprostřed místnosti visí lustr, na kterém jsou tři hlavy s rohy obklopující tentýž symbol slunce.

Pak se otevírají skryté dveře, které vedou směrem k tajnému schodišti do podzemních prostor. Tyto prostory byly objeveny až po povodních v roce 2002 a usuzuje se, že tu byla laboratoř alchymistů císaře Rudolfa II.

Traduje se, že císař měl kolem dvaceti alchymistů, a k těm neznámějším patřili Edward Kelley a lékař Tadeáš Hájek.

Na jednom místě ve zdi se našel sejf, ve kterém byly originální alchymistické nádoby ze skla, které si alchymisté sami vyráběli, dále recepty na různé nápoje a také jedna zapečetěná lahvička s tekutinou. Na lahvičce je napsáno, že se jedná o elixír života. Dodnes nebyla otevřena.

Alchymisté používali hlavně latinu a předpokládá se, že se pohybovali skrze některou z podzemních chodeb. Jedna z nich vede k orloji a druhá k Pražskému hradu.

Jsme v jediné místnosti, odkud alchymistům, stejně jako nám, proudil vzduch. Průvodce říká, že se pod námi nachází ještě sklepy, ale ty jsou zaplavené. V pozadí je slyšet ztišené pískání, jako když malá konvice vypouští páru. Jeden člověk ze skupiny se ptá, co že je to slyšet, a průvodce mu lakonicky odpovídá: „přehrávač empétrojek“. A já mám zase před očima tu zásuvku v Berlíně, lidi v polských dolech. Detaily, které je třeba vnímat a pak silně škubnout, jako za patentku, aby se tapety natrhly a realita obnažila.

Kolem nás je svět obrácený k nám, my ke světu obráceni nejsme. V Praze jsem měla konečně čas pozorovat a vidět, že na všechno, na každý památník, každou bustu, každou kupoli musíme nutně dát svůj obličej. Jaký pro nás má smysl fotografie pražského orloje, když na ní nejsme? Proto jsem Ludmile dala moc. Co si o nás mohou myslet ty sochy, kolem kterých se nastavujeme? Reliéfy, kterých se dotýkáme, když po něčem zatoužíme? Fontány, do kterých házíme drobné, aby nám splnily naše sny? Zdi, do kterých vkládáme své vzkazy, a mosty, na které věšíme visací zámky?

V den návratu jsem byla nervózní. Měla jsem přestupovat z metra na autobus a pak cestou do Splitu vyměnit čtyři letiště. Toužila jsem přeskočit cestu a zjevit se doma, jen tak. Cestou z apartmánu na letiště mi při východu z metra přidržela výtah holčička. Jsem si jistá, že jí nemohlo být víc jak deset. Neklidně se ošívala, a když vyšla z výtahu, popřála mi hezký den. Neuběhlo ani deset minut a zahlédla jsem ji znova na autobusové zastávce. Rozeběhla se směrem ke mně a volala: „It’s me!“

Když jsem se na ni usmála a řekla, že si ji pamatuji, oznámila mi, že jsem na špatné straně, a že autobus na letiště je naproti. Rozloučily jsme se. Já se ještě jednou otočila, abych zahlédla, jak nastupuje do svého autobusu, a pak už jsem zrychlila směrem na opačnou stranu.

Cestou z Prahy do Splitu jsem vystřídala tři letadla. V čekárnách jsem znova procházela zážitky z předchozích týdnů. Přeskočit z jednoho místa na druhé a vynechat cestu nakonec není moc dobrý nápad. Musíme sami sobě převyprávět, jak nám bylo, a rozloučit se s osobou, kterou jsme byli v neznámu. Vzpomněla jsem si i na tu holčičku. Nebyla moc malá na to, aby se toulala sama? Proč se ve výtahu obrátila na mě, když mě nikdy předtím neviděla?

Další věc, co mě napadla, bylo, že ta holčička nemohla být skutečná. Možná jsem ji viděla jen já a nikdo jiný. Pokouším se rozpomenout, jestli nás spolu viděl mluvit na zastávce ještě někdo. Věnoval nám někdo pozornost, a hlavně, věnoval někdo pozornost jí?

Nakonec usuzuji, že to asi není důležité. Byly to její hravost a volnost, které byly tím pravým rozloučením na odchodu z města.

Zaneprázdněná služkou a psem, a taky tlačenicí kolem sochy Jana Nepomuckého, nezachytila jsem Ludmilin pohled. A vlastně to nebylo ani potřeba, proměnila jsem se tak jako tak.

Překlad z chorvatštiny Dajana Vasiljevićová