Jakmile jsme nehybní, jsme jinde; sníme v nezměrném světě. Nezměrnost je pohybem nehybného člověka.
Gaston Bachelard, Poetika prostoru
Zavírám za sebou dveře a už vím; v tomto pokoji není psací stůl. Je to ložnice a v ní pěkný nábytek s pěknými jmény – prádelník, toaletní stolek, lampy se stínidly, široké, splývavě zastlané lůžko, které mě vábí, protože nejsem zvyklá na takovou rozlehlost. Rozlehlost… jen jestli to není rozmařilost, postele se mi zachtělo místo práce, místo spolehlivého stolu, který by mi nedovolil klimbat, který by mě za všech okolností udržel v pozoru, tady budu sedět a od sedmi do dvanácti psát.
Místo toho se ostýchavě sunu doprostřed lůžka, proboha, za plného denního světla už zdvihám okraj těžkých pokrývek, odkud dýchá chladivá, hebká jeskynní vůně, jako z velké hloubky a z jiného času. Jsou přeci na světě skrytosti, které nemusejí vydávat počet ze světla. Jediným pohybem jsem přehodila nohy přes skruž a vody se tak zvláštně počátečně pohnuly snad na znamení pro chromé, kteří na březích holy well čekají na uzdravující sestup, nebo to byli prorokující úhoři, z nichž čítala budoucnost sv. Dwynwen, když připlavali z hlubin na hladinu studny? Už jsem po kotníky v té mírné tmě, už po stehna, břicho a prsa. Ve školce se spává s ručkama na peřince, já jsem ale zakrytá až po bradu a tehdy teprve vidím, že přímo mně do tváře vstupuje bílé okno, bílé ostrovní okno dělené mříží, jakou se zakrývají otvory do studen, a to okno je po okraj plné zlatozeleného listí habrů. Habry vyrůstají nad říčkou, která vzdáleně šumí pod severní stranou domu, vzdouvají se v mírném větru a přivracejí se k ochmýřenému slunci, jaké je jen začátkem května. Vítr od řeky zanáší do okna bílé chmýří vrby jívy, které mi od té doby nepřestane padat do vlasů a do kávy v zahradě, a to chmýří pluje oknem jako zpěněná voda nebo jako bublinky perlící pod hladinou.
Bloudím očima po tom zlatozeleném přeskupování habrových korun, vcházím do stínů a zase z nich vycházím k hebce pomačkaným, sotva rozvitým listům na vnějších větvích. A tu na sobě cítím těžké a čím dál těžší přikrývky z velšské vlny, hlava mi klesá hluboko mezi polštáře jako odliv zatéká do škvír mezi kameny. Peřiny se přelévají přes okraj postele a mně se zdá, že na každém jejich cípu visí balvan, ležím na zádech, ruce i nohy v závalu, ale přece nejsem drcená, není to bolestivá síla, ačkoli je důrazná. Něco v mém vlastním těle jí vychází vstříc, jakýsi okrouhlý, napjatě a dokonale vyplněný prostor se v jediném okamžiku svraští, cosi v něm se mohutně a vláčně pohne, přeskupí se a povolí, temně dunící vzducholoď nad mořem zakolísá a na okamžik ztratí rovnováhu, okolní vzduch se horce rozvlní, masy vně a venku se pozvolna mísí a prostupují, ohraničená jednota kruhu je narušena. Loď klesá.
Mé svaly a šlachy se prověsí jako lana a znovu napnou, jak se celá má konstrukce uvolní k pomalému pádu, mé orgány zvolna splaskávají, kosti se sesypou na dno, až zatíží kůži. Vím, že toto je sestup a jak klesám pod hladinu pokoje, kolem mě stoupají bílé bublinky vzduchu. Jsem zcela nehybná, a právě proto se nořím. Není to ale cesta do spánku, ačkoli jsou si podobné, oči nechávám otevřené. Je to cesta bdělého snění, které, aby bylo vůbec možné, potřebuje vycházet z místa jednoty, zárodečného místa, kde se předmět a jeho obraz stávají tímtéž.
Do svatých studen z ještě předkřesťanských časů se vhazovaly drobné penízky, knoflíky, všelijaké cetky. Daleko na ostrově jsem viděla chlapce, který do studny sv. Seiriola upustil zlatý květ pampelišky. Jak klesám šachtou, vidím, že kolem mě tiše pluje všechno, co se vysmeklo z mých vlastních kapes. To, co jsem zprvu viděla jen periferně, se brzy vznáší nade mnou – ačkoli se to může zdát nepravděpodobné, jsem z nás všech nejtěžší. Vidím, jak se v mých stopách zvolna snášejí ke dnu telegrafní sloupy s dráty tak poddajně a měkce prověšenými nad jasnou krajinou letošního předjaří, odstavec ve spěchu přepsaný z knihy, báseň v noci dorůstající nad tvým spícím synem, aby po ní ráno nezůstala jediná stopa, vrány nad zlatým pobřežím Irského moře. I mé vlasy a mé šaty se za mnou opožďují, mé dobré černé boty, které na konci každého týdne voskuji. To vy jste mi ukázali tváře, ve světě nad hladinou jste na mě zasvitli a čekali, až budeme společně připraveni k tomuhle sestupu, k pohybu klesání do nesmírné hloubky, který je možný jen tehdy, když zůstanu nehybná. Teď se ke mně přivracíte ze všech stran, jak ve svém klesání ztrácíte rovnováhu – vše se postupně vyvazuje ze svých pevných hranic, kontextů, významových okolí, která se na hladině zdála tak bezvýznamná a krátkozraká jako další oblázek přinesený z procházky, další list, který se časem rozdrolí v kapse.
Studna je uskutečněním hloubky, zárodečné tmy a vody, z níž se rodí život. Studna je přímou cestou pod povrch viděného, ale to není význam, který mám především na mysli. Studna je intimní prostor, jasně ohraničený, dokonce klaustrofobicky těsný. Není to rozlehlost mořské hlubiny, je to nesmlouvavá přítomnost stěn, která nedovoluje horizontální pohyb. Jakmile jsem nehybná, jsem jinde, dávám se na cestu do nezměrnosti studny. Do její tmy, která mi umožňuje uvést do pohybu mé snění, mé vnitřní obrazy, které byly až dosud zaplašené nutností zaopatřovat se ve sdíleném světě, účastnit se jeho pohybů. Až v hranicích studny nacházím to, co je podílí na mém nejniternějším pohybu, jen v nich se plně uskutečňuje mé snění v obrazech, a jen skrze toto jejich nazírání se posléze dokážu účastnit celé šíře nad hladinou. V hranicích studny, do které mě uvedla samota a bdělá nehybnost na lůžku obráceného k oknu, se dávají do pohybu obrazy mého snění, ale každý z nich se mi může stát studnou sám o sobě, pokud se rozhodnu zcela se mu vystavit. Hladina tohoto habru za oknem se dokáže rozvlnit a nechat mě vstoupit právě tak jako hladina prázdného šálku na okraji stolu, ačkoli vím, že jsou skutečnosti prostupné snáze i velmi nesnadno a nakolik to lze, vyhledáváme ty, které jsou vůči nám poddajné.
Ve výšce nade mnou zlatozeleně svítí hladina okna, kolem mě se vznáší vrbové chmýří jako bublinky. Už neklesám a vím, že mé obrazy mě časem doženou, usadí se na dně a já je ztratím z dohledu. Stanou se proto součástí mé vlastní tváře? Nevím. Vím jen, že vydat se zpět na hladinu musí člověk velmi jemně, že hrozí nemoc z dekomprese. Nesnaž se obrátit tvář ke dnu, zůstaň obrácená k bílému oknu. Pohni rukou, pokrč nohy v kolenou, toto je tvé tělo a vynese tě na hladinu, na širokou postel v pokoji, před okno, za nímž rostou habry. Nesnaž se hned najít psací stůl.
umělecká díla jsou nižšími produkty tohoto existencialismu obrazotvorné bytosti. Skutečným produktem na této cestě snění nezměrnosti je vědomí zvětšování. Cítíme se povýšeni k důstojnosti obdivující bytosti.
Gaston Bachelard, tamtéž
