Land of the Red Dragon

I'm sitting on a bench, looking at the rocks exposed by the tide. Two seagulls walk among them, resembling an old married couple. They walk together, he a step ahead, she trotting behind him. They whistle repetitively, he once hoarsely, she twice thinly, over and over. The flag flutters on the highest tower of Caernarfon Castle. It bears a red dragon on a green and white field. The red dragon fascinates me, I envy the Welsh for having such a flag. In Caernarfon, dragons are everywhere. Green Wales, the land of fairy tales and myths, stories of Mabinogi, of King Arthur and the Knights of the Round Table.

Suddenly I'm not sitting on a bench, but on a carpet, my back against a big armchair. I'm about seven years old, and I've been stitching a long banner by hand all morning; it's white and covers me like a blanket. Someone else, I don't know who, has sewn a second one, this time red. Then my dad painted a dragon on each one in gold paint and attached both banners to a long wooden pole. In my memories the banners are very beautiful, my dad, an artist was generous with Celtic ornaments and the dragons were like some decoration of an old shield. In the afternoon, my brother, me and the children of our friends fought a great battle with those banners on a stack of hay. This was before the Velvet Revolution, at the end of the communist era, before hay began to be harvested in bales and wrapped with plastic sheeting. No, back then it was just piled up in a huge pile, four meters high and ten meters long, and it used to be the best playground. That´s how old I am... Some of us conquered the pile and others defended it, we threw hay at each other, climbed up and rolled down. We were all sweaty and laughing. We reenacted the famous fight between the white and red dragon from Merlin's prophecy. I don't remember who won the battle, only that at the end my mother came and said that my youngest brother sitting in the pram was Merlin the magician himself and that he had come to settle the fight. At home for a snack, we were given dragon eggs – coloured pudding that my mother poured into round bowls and put together when cold so that it looked like a strange colourful ball.

In Merlin's prophecy, the red dragon symbolised the Welsh, while the white represented the Anglo-Saxons. And Wales has Arthur's dragon on its flag to this day. My co-resident, Virginia, who is an anthropologist, told me that anthropology tells us that people, when they are in a foreign environment, subconsciously look for something familiar. The Welsh word draig sounds almost exactly like the Czech word drak. It is certainly closer to the Czech than the English dragon, although the same Latin basis is evident in all three. I believe Virginia is right, because although I had a lot of fun discovering things I didn't know in Wales, I was most pleased when I discovered something I actually knew. Places from the stories of my childhood, the grave of the faithful dog Gelert (even if it is fake), the druid´s island Anglesey, the mountains of Eryri where the Faeries have lived since time immemorial. An evening of Welsh storytellers in Barmouth, where the story of the Bard Taliesin was told. These stories are part of an imaginative base from which I draw inspiration for my own writing. Not just those, but also Indian and Chinese stories, myths of native peoples, of American Indians, classic European tales... But Celtic stories are particularly deeply embedded in me. I don't know why. Maybe because they are often melancholic, there is a kind of sublime beauty in them.

I'm actually fascinated by how it is possible that I grew up with elements of the culture of another country that I didn't visit until halfway through my life. It's possible because of books, collections of stories that even in the communist era were allowed to be published in Czechoslovakia because the regime considered them harmless, fairy tales for children. Behind them is the work of clandestine Czech translators who translated them, often under false names, editors and publishers, excellent Czech illustrators... Today culture flows freely, as do people, thank God for that. Our children take the opportunity to travel for granted. I was eight years old when the regime changed and my parents went to the first democratic elections, I was a little girl, and yet I don't take it for granted. I am extremely grateful for this opportunity. I'm grateful that at a time when the situation in Europe is so complicated, someone thinks it is worth supporting emerging authors. And I am grateful for the warm welcome I have received in Wales. It is no longer a distant exotic land from old stories, but something familiar and close to me. In Czech we don't say goodbye, we say na shledanou, which means something like may we see each other again. So na shledanou, Caernarfon, may we see each other again soon. Hwyl am y tro.

Země červeného draka

Sedím na lavičce, mám natažené nohy a dívám se na kameny odhalené odlivem. Chodí mezi nimi dva racci, připomínají starý manželský pár. Jdou vedle sebe, on trochu vepředu, ona poklusává za ním. Repetitivně hvízdají, on jednou chrčivě, ona dvakrát tence. Chví, písk písk, chví, písk písk, pořád dokola. Na nejvyšší věži caernarfonského hradu se třepetá vlajka. Je na ní červený drak na bílo-zeleném poli. Ten rudý drak mě uchvacuje, závidím Velšanům, že mají takovou vlajku. Draci jsou tu všude. Zelený Wales, země pohádek a mýtů, země příběhů Mabinogi, krále Artuše a rytířů kruhového stolu.

Najednou nesedím na lavičce, ale na koberci, zády opřená o velké křeslo. Je mi asi sedm let a celé dopoledne ručně sešívám dlouhý prapor, je bílý a přikrývá mě jako deka. Někdo jiný, už nevím kdo, ušil ještě druhý, červený. Můj táta pak na každý namaloval zlatou barvou draka a oba připevnil na dlouhou dřevěnou tyč. V mých vzpomínkách jsou ty prapory nesmírně krásné, můj táta výtvarník nešetřil keltskými ornamenty a draci byli jako dekor ze starého štítu. Odpoledne jsme s těmi prapory svedli s dětmi kamarádů velkou bitvu na stohu sklizeného sena. Bylo to ještě před sametovou revolucí, na sklonku komunistické éry, předtím, než se seno začalo sklízet do balíků a omotávat plastovou fólií. Ne, tenkrát se prostě nahrnulo na obrovskou hromadu, čtyři metry vysokou a deset metrů dlouhou a to bývalo to nejlepší dětské hřiště. Tak stará už jsem… Jedni stoh dobývali a druzí ho bránili, házeli jsme po sobě seno, šplhali nahoru a váleli se dolů. Byli jsme zpocení a smáli se. Přehrávali jsme slavný zápas bílého a červeného draka z Merlinova proroctví. Už si nepamatuju, kdo bitvu vyhrál, jen že na konci přišla moje máma a říkala, že můj bratr v kočárku je sám kouzelník Merlin a že přišel ten boj rozsoudit. Doma jsme ke svačině dostali dračí vejce – obarvený puding, který máma nalila do kulatých misek a po vychladnutí spojila tak, že vypadal jako podivná barevná koule.

V Merlinově proroctví červený drak symbolizoval Velšany, zatímco bílý Anglosasy. A Wales má Artušova draka ve znaku dodnes. Moje spolurezidentka Virginia, která je antropoložka, mi vyprávěla, že podle antropologie člověk v cizím prostředí podvědomě hledá něco známého. Velšské slovo draig zní skoro stejně jako české drak. Rozhodně je češtině blíž než anglické dragon, ačkoli stejný latinský základ je patrný ve všech třech. Věřím, že má Virginia pravdu, protože i když mě hodně bavilo objevovat ve Walesu to, co neznám, nejvíc radosti mi udělalo, když jsem objevila něco, co vlastně znám. Místa z příběhů mého dětství, hrob věrného psa Gelerta (i když je falešný), ostrov druidů Anglesey, hory Snowdonie, kde odedávna žili faeries. Večer velšských vypravěčů v Barmouthu, kde se vyprávělo o bardu Taliesinovi. Ty příběhy jsou součástí jakéhosi imaginativního základu, ze kterého čerpám při vlastním psaní. Nejen tyhle, taky příběhy indické a čínské, mýty přírodních národů, amerických indiánů, klasické evropské pohádky… Ale keltské příběhy jsou ve mně usazené zvlášť hluboko. Nevím proč. Možná protože jsou často teskné, mají v sobě jakousi vznešenou krásu.

Vlastně mě fascinuje, jak může někdo vyrůstat s prvky kultury jiné země, kterou až do poloviny svého života nepozná. Je to možné díky knihám, sbírkám příběhů, které i za komunistů směly v Československu vycházet, protože je režim považoval za neškodné, pohádky pro děti. Stojí za nimi práce utajených anglistů, kteří je přeložili, často pod falešným jménem, redaktorů a vydavatelů, vynikajících českých ilustrátorů… Dnes kultura proudí volně, stejně jako lidé, díky bohu za to. Naše děti možnost cestovat vnímají jako samozřejmost. Bylo mi osm let, když se změnil režim a mí rodiče šli k prvním demokratickým volbám, byla jsem malá holka, a přesto to jako samozřejmost nevnímám. Jsem za tu příležitost nesmírně vděčná. Jsem vděčná, že si v době, kdy je situace v Evropě tak složitá, někdo myslí, že podporovat začínající autory má smysl. A jsem vděčná za vřelé přijetí, kterého se mi ve Walesu dostalo. Už to pro mě není vzdálená exotická země z dávných příběhů, ale cosi známého a blízkého. V češtině neříkáme sbohem, loučíme se slovy na shledanou, což znamená něco jako ať se znovu shledáme. Tak tedy na shledanou, Caernarfon, ať se brzy znovu shledáme. Hwyl am y tro.