Když má co nevidět skončit rok, končí i každý den dřív a dřív. Dny jsou malé ostrůvky váhavého světla uprostřed dlouhých, ochočených nocí, tak krátké, že mi dělá problém je stihnout: připadá mi, že děti, které vídám před školkou pod svým oknem, si v jednu chvíli hlasitě hrají na zahradě, ve druhou zmizí do budovy na oběd, a než napočítám do tří, už si je přicházejí vyzvednout rodiče a nesou s sebou vážnost a soumrak. V takovou chvíli vybíhám do města pro zbytky dne jako na lov.

Domluvili jsme se, že spolu během mého pobytu v Lublani nebudeme mluvit. A tak mlčím, jako by to byl nějaký indiánský úkol. Stoupám na kopec kolem zídek z lámaného kamene vměstnaného do obalu z pletiva a svědomitě mlčím. Možná, říkám si, budu tím spíš vidět. Jenže vidím jen povrchy. Několik bodů, mezi nimiž se pohybuju. Školku. Záblesky purpuru na klidném soutoku. Důvěrné tváře soch. Nonstop burek. Muže vystaveného ve svém blahobytném přízemním obýváku jako spící tygr v pavilonu šelem – ve stejném naaranžovaném odpočinku. Mlčím a pod povrch se nedobývám.

První den je mlčení slast. Druhý den už se mlčení táhne. Třetí den je mlčení otravné. Čtvrtý den je mlčení palčivé.

Chodím kolem uvězněného kamene a mlčení už je tak těžké, že se na něj musím soustředit, musím se snažit, abych ho neporušila. Čtu nápisy na budovách a billboardech, slova v jazyce, který se zdá blízký, ale ze mě si dělá legraci, chce mluvit o síle, ale ke mně mluví o moči, o hudebním skladateli, ale mně povídá o hovně, o divadle, ale já čtu o smradu, o čokoládě, a já čtu o prašivém psu. Snad abych si to nebrala osobně.

Těší mě, že jsem se ocitla v zemi, kde existuje negativní stereotyp vůči mojí národnosti. Patří jí to. Co je „české“, je trochu trapné, naivní, neopatrné, bezelstně nevkusné. Trochu humpolácké. Cítím škodolibou radost bez ohledu na to, že to té kategorie chtě nechtě patřím také. Konečně tu malost, za niž se schováváme, někdo prokoukl. Zkouším mluvit italsky a zapřít svůj původ, a několikrát se mi to podaří.

Na začátku druhého týdne se mé mlčení přetaví do obsesivních úvah nad důvody toho tvého. Mé myšlenky a mé kroky jsou přesně paralelní. Tentokrát na tu zídku z pletiva vyšplhám a trochu se bojím, aby se pod mými kroky neprohnulo, abych zídku nezničila. Je to simulakrum zídky a pode mnou se rozkládá simulakrum adventu s přesně namíchanými ingrediencemi horkého alkoholu a obehraných songů, které ze svých tvůrců udělaly boháče. „You look good,“ řekne fotoautomat dvě dívkám, které zaplatily kartou, aby se vyfotily s překližkovou kulisou města, namísto města skutečného, které je hned za ní.

Ani ke mně město během tvého mlčení není tak úplně lhostejné. Každý mi něco řekne, každý mi věnuje bezdůvodný střípek, na nějž neodpovím.  Ta dívka z baru, že slovinské jeskyně jsou mnohem zajímavější než cokoli, co je na povrchu. A ta druhá, studentka na výměnném pobytu, že nosí v hlavě román a že to bude katolické fantasy. Ten protivný kluk, že jeskyně jsou ženská krajina a hory mužská. Ten pán s utkvělým úsměvem, že by si se mnou rád zakouřil, a když ne, že by mi alespoň rád zaplatil čaj. Ta žena, že se v Lublani otevírá queer knihkupectví. Ten muž, že skříňka v šatně se musí zavřít čipem na ovládacím boxu, ne přímo na skříňce, a že se dnes v bazénu koná závod. K., – výhružně – že právě zítra, až se rozsvítí světla, začne celé město vypadat jinak, že teprve uvidím. Ten mladík, že ano, že už mu končí služba a bylo by dobré výstavu opustit, ideálně, ano, opravdu už teď, a ne až za pět minut. Ten muž, že ceny ve městě natolik stouply, že se tu nedá bydlet, ani náhodou, nikde, snad jen na předměstí nebo u rodičů. P., že by si zatančil, že tak rád tančí a netančil už tak dlouho. A že ten zapalovač si můžu vzít. K. – v rozpacích – že se právě vrátila z výletu, že mě nečekala. Ten kluk v bílých teniskách, že mě nepronásleduje, ačkoli to tak skutečně může vypadat. Pekař, že rozhodně nemá nic s čokoládou. Starší dáma, že ne, že jedu tramvají na opačnou stranu, než si přeju.

Stejně jako prosincové dny končí i rozhovory o dost dřív, než čekám. Ale ne všechno je tak snadné ukončit.